Svátek svatého Michaela
Prvním velkým svátkem je období konce září – svátek svatého Václava a svatého Michaela.
Jedná se vlastně o dva vzájemně blízké svátky, přičemž první z nich lze vnímat jako slavnost podzimní rovnodennosti, druhý spíše jako svátek křesťanský. V přírodě v té době vrcholí sklizeň úrody, v rostlinné říši se počínají projevovat procesy odumírání života – nesklizené plody padají a začínají uhnívat, rostliny naplnily svůj úkol a dále ve svém vývoji nepokračují, cyklus tohoto roku je u konce, zrno je uloženo v sýpkách. Úroda tohoto roku je hodnocena, je vybíráno to nejsilnější a nejkvalitnější, co může být použito pro příští cyklus. I člověk může takto hodnotit, která zkušenost získaná v první půli roku je použitelná pro čas budoucí a ke které je lépe se již nevracet. Hlavním symbolem se v životě mateřské školy stává plod – zrno, jablko apod. Jako symbol naplnění formy, uzavření cyklu. Děti přináší do školky plody, které společně s rodiči doma sklízí. Donesenými plody zdobíme třídu a v den svátku svatého Michaela z nich venku na ohni uvaříme posilující michaelskou polévku.
Celé michaelské období rozvíjí motiv oslavy sklizně úrody, v níž děti mohou prožívat, že je o ně postaráno a že jim nic nechybí. V podobných okamžicích člověk obvykle ztrácí schopnost pozornosti a bdělosti a může snadno přehlédnout případné hrozící nebezpečí nebo být lhostejný vůči svému okolí. Křesťanský obraz archanděla Michaela bojujícího s drakem nás upozorňuje na důležitost pěstování schopnosti bdělé pozornosti, jasného myšlení, odvahy a statečnosti. Archanděl Michael je v křesťanském pojetí světa nejvyšší hierarchickou bytostí, pro děti může být rytířem, jak jej znají z různých pohádek a vyprávění. Tento rytíř se za pomoci typicky rytířských ctností pouští do boje s drakem – pro dospělé může být tento boj obrazem boje se sebou samými, se svou malomyslností, beznadějí, sobectvím – vlastně všemi silami, které nás ochromují v našich úsilích. I proto je nálada vrcholícího podzimu ochromení až k odumírání a zániku. Pouze vlastní aktivní účast na okolním dění může být vyhraným rytířským kláním.
Martinské období a svátek svatého Martina
Období od poloviny listopadu je přípravou na svátek svatého Martina. I pro dospělé je důležité vědět, že bitva je dohrána: co mělo být ztraceno, je ztraceno, co má být zachováno, je třeba ochránit. Týká se to nejen přírody, ale i lidí. Zrno zapadlé do hlíny i všichni živočichové potřebují a přijímají ochranu a teplo matky Země. Kvalita života se mění – stahuje se dovnitř. Do mateřské školy přicházejí v pohádkách skřítkové se svými světélky jako symboly ochrany a hledání vnitřního světla.
Do života lidí vstupoval v tomto období svatý Martin, nikoliv už pouze jako rytíř, ale jako symbol hluboké spoluúčasti na lidském utrpení. V dávné legendě svým pláštěm nejen ochránil ubožáka před zimou, ale i učinil velice významné lidské gesto. Martinský motiv je motivem dělení, rozdělení i soucitu.
Adventní slavnost
Ještě o kousek dále jde advent. Přichází jedno z nejkrásnějších období ve waldorfské mateřské škole, jedna z nejkrásnějších slavností. Lidé v minulosti citlivě přijímali krátící se den a spánek přírody jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Snažili se proto co nejvíce se vzájemně přiblížit a ztišit a ztišením otevřít v duši prostor pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality. Celé adventní období má zcela výjimečný ráz – život probíhá v rytmu odlišném od ostatních období. Postupné stavění jesliček vyvolává atmosféru napětí a očekávání a doplňují je přírodní aranžmá symbolizující přírodní svět – v prvním týdnu minerální svět, ten se v dalších týdnech rozšiřuje o svět rostlinný a říši zvířat, aby nakonec dospěl až k člověku. Současně na počátku adventu při adventní slavnosti vytváříme ne zemi spirálu z větviček. Tato spirála, jíž děti procházejí , aby si v jejím středu zapálily svíčku, navozuje motiv ztišení, cesty, která má být cestou do vlastního nitra, do svých vlastních hlubin. Ve waldorfské mateřské škole se v tomto období provádějí především činnosti náročné na přesnost provedení a vyžadující zvýšenou pozornost dětí a schopnost se soustředit.
Tříkrálové období a Hromnice
Proti předvánočnímu a vánočnímu období a počátek roku zcela jiné poslání – můžeme se obrátit pohledem zpět a bilancovat, můžeme však také vyhlížet nové horizonty nastupujícího roku. V tomto duchu probíhají i dvě menší slavnosti – slavnost Tří králů a Hromnice. V obou doznívá vánoční čas a obě jakoby potvrzují naději obsaženou ve vánoční události.
Tři králové, představitelé světové moudrosti, přinášejí své nadčasové dary: zlato ja kosymbol své královské hodnosti a nejvyššího poznání, kadidlo jako symbol oběti, látky, která v ohni přeměňuje –transformuje – svou kvalitu, a myrhu jako symbol Kristova člověčenství v jeho nesmrtelnosti a nekončícím působení.
Slavnost Hromnic je už potom jenom tečkou za celým obdobím, které lze nazývat „obdobím světel“. Zbytky všech svíček se za účasti dětí symbolicky slévají do jedné veliké, které se potom jako symbolu užívá při různých dalších školních oslavách.
Období masopustu
Vládu nad zemí opět získává navracející se Slunce. Tato skutečnost má velký vliv na proměny prožívání přírodních procesů. Již během února je možno zaznamenat proměnu ve volné přírodě. Tajícím sněhem se dostává do půdy velké množství vody a dochází zde k mnoha chemickým reakcím. Jarní půda vydává pronikavou vůni. Z nitra země počínají pronikat životní síly, probouzí se vše, co několik měsíců odpočívalo. Proudící voda uvádí vše do pohybu, rozpouští minerály a s nimi proniká do rostlin. Ty obnovují činnost kořenů. Probouzená aktivita rostlin vytváří pocit, jakoby se rostliny znovu za nových podmínek spojovaly se Zemí. Nastává nová situace – všudypřítomný pohyb otevírá vše, co bylo dosud uzavřeno, a člověk se ocitá v období, které má právě opačnou kvalitu, než měl adventní čas. Čas zdlouhavého rozjímání končí a nastává čas činů, ke slovu se dostává probuzená vůle.
Přichází nejlepší chvíle pro uspořádání masopustního reje, při kterém v minulosti lidé ve své probuzené tělesnosti oslavovali příchod nových sil. V mateřské škole může tedy masopust probíhat ve znamení zvířátek či řemeslníků a dobrého jídla, pocitu dostatku a nového sebenaplnění. Proces probouzení přírody přináší mnoho nových zážitků, všechny jarní dětské hry jsou výrazem právě takové radostnosti, pohybu, činorodosti a čistoty.
Semínková slavnost
Po rozloučení s paní Zimou nastal čas otevřít náruč novému životu a přivítat probouzející se jaro. V tomto čase matička Země vysílá své živé síly na povrch země a přichází nové vzejití přírody (zmrtvýchvstání v křesťanské symbolice). V teplé náruči země odpočívala loňská semínka pod sněhovou přikrývkou a nyní nastalo období rozhodování. Která semínka přežila tuto zimu a co dobrého nám v letošním roce vyroste? S dětmi se těšíme na pozorování okolní přírody, vše roste jakoby zázrakem. S dětmi zpíváme písničky o sluníčku, které svými paprsky šimrá zem, a o dešti, který vytahuje rostlinky ze země ven…
Při semínkové slavnosti každé dítě zvlášť projde temným tunelem (ze stojanů a látek – symbol skrytého semínka v zemi) a na konci tunelu zasadí do své misky osení, které vyklíčí na velikonoční zelený čtvrtek.
Velikonoční slavnost
Při prožitku pocitu naplnění a hojnosti člověk přirozeně vnímal, že se jedná pouze o dar, který nedostává vždy automaticky, většinou spíše pouze výjimečně. V tom cítíme velkou podobnost s podzimním obdobím, konkrétně s martinskými a michaelskými motivy. Vrcholící jaro má symbolů více, jedním z nich je vedle vajíčka – symbolu nově se rodícího života právě velikonoční zajíc –symbol altruismu, skromnosti, pokory, čistoty a překonání tělesného pokušení (býval zobrazován u nohou Panny Marie).
Podobností s podzimem je mnohem více, z určitého hlediska se i ve velikonočním mystériu jedná o překonání svazujících a ochromujících sil. Jakoby impuls, který od vánočního období žije uvnitř v srdci člověka, dostal nyní možnost své vnější realizace ve prospěch ostatních. Ne náhodou se vždy v těsné blízkosti Velikonoc objevuje v kalendáři svátek svatého Jiří (Svatý Jiří býval zobrazován na koni jako rytíř zabíjející kopím saň; postava tohoto rytíře symbolizovala bojovníka za víru, posla pevnosti na cestě k dosažení cíle; saň je symbolem zla a nebezpečí působících na této cestě). Nás, lidi současnosti, mohou tyto svátky, s nimiž se setkáváme v období všeobecného jarního bujení a pohybu, podněcovat také ke snaze o nalezení vnitřního řádu a konkretizaci dříve stanovených cílů. Všechny obrazy, které nám poskytují tradiční činnosti tohoto období, jakoby vyprávěly o tomtéž –vynášení smrtky, pečení jidášů, pletení pomlázek, otloukání píšťaliček, zasazení semínka své vlastní rostlinky, o niž je nutno pečovat, aby nezahynula. Vyprávěné pohádky v tomto období obsahují motivy životní síly a odhodlání, odpuštění a obětování.
Letnice a svatý Ján
V čase, kdy se jaro pomalu mění v léto, se slaví s dětmi ještě dva velké svátky. Jedná se o svatodušní svátky (letnice), a na samém konci školního roku potom svátek svatého Jana. V přírodě se v tuto dobu odehrávají zajímavé věci. Slunce vede intenzivní rozhovor se Zemí, Země se nechává přemluvit a uvolňuje všechny síly ze svého nitra na povrch. Dává je volně k dispozici všemu živému a jde ještě kousek dál, jakoby se chtěla spojit se svým „slunečním druhem“ a celým kosmem. Přichází období, pro které naši předkové měli podobenství v laických lidových hrách – jízdách králů – pozemská nevěsta, nebeský ženich.
Křesťanství zase připomíná, že přesně toto je chvíle, kdy učedníci pocítili určitou osamělost, neboť Kristus se již svému fyzickému bytí vzdálil a nyní oni sami musí najít sílu obhájit myšlenky, které v sobě nesou. Snad proto bývá zobrazována v této souvislosti ve svatodušní svátky holubice – symbol svobodného ducha, který – stejně jako holubice – může vzlétnout k oblakům.
Četné obrazy zobrazují Kristovy učedníky s barevnými plameny nad hlavami a nazývají tento okamžik svátkem seslání Ducha svatého. Co nám takový obraz chce sdělit? Všichni jsme ve svém životě dlouho učedníky, těmi, kdo se učí, sbírají zkušenosti a respektují danou autoritu. Tento stav však není konečným stavem, přijde čas, kdy se učedník stává učitelem, procitá k jednání z plného vědomí sebe sama, s odpovědností za svůj životní prostor a z vědomí důsledků svého působení. Z nevědoucího, neuvědomujícího se stává vědoucí. Z toho, kdo je obdarován, se stává ten, kdo obdarovává. To je i motiv, který proniká činnostmi v mateřské škole v tomto období. Zdobíme třídu papírovými, vlastnoručně vyrobenými květy a holubicemi a slavíme svatodušní svátky jako svatební hostinu ženicha a nevěsty; zpíváme písně o holubičkách.
S dětmi lze obnovovat i jinou tradici nacházející se v období letnic – tradici otevírání studánek, v níž lze najít podobné kořeny. Aby Země mohla opravdu vydechnout, přichází lidé se svou pomocí a vyčistí jeden z možných průchodů nebo otvorů, aby ozdravná síla mohla volně proudit ven. Strážcem takové síly je pro děti víla ze studánky. Dary, jež od ní dostanou nejen v podobě vody, ale především čerstvých lesních bylin, je později přenesou rovnou do svatojánské doby.
Konec června je obdobím prožívání nejhlubšího výdechu Země, kdy zemské síly jsou zcela uvolněny, rostliny planou ohněm květů a některé z nich disponují zvláštní, snad čarovnou mocí. Oheň v květech jakoby završil letošní vývoj rostliny, a ta se mění v plod, dílo tohoto roku je téměř dokonáno. Staré brzy uvolní místo novému. Tento motiv je rovněž motivem křesťanským a charakterizuje přicházející čas: „Já se musím zmenšovati, aby ty ses mohl zvětšiti.“ Oheň květů a sílu tohoto motivu vyjadřují svatojánské ohně, při nichž se připravují s dětmi posilující bylinné čaje, dary od strážkyně pramenů zemské síly… Sbíráme byliny do svatojánské kytice, část necháme usušenou až do Vánoc a vkládáme ji Ježíškovi do jeslí. Tak se propojí zima s létem. Symbolem Jánské slavnosti jsou lilie a růže, které zdobí slavnostní stůl. Lilie symbolizuje čistotu a nevinnost, růže poznání života.
Součástí Svatojánské slavnosti je pasování na školáky. Pro předškoláky končí na konci školního roku jedna z etap životní pouti a otevírá se nová. Na cestě k pomyslnému prahu je doprovází paní učitelky společně s rodiči. Pro děti je v tuto chvíli nejdůležitějším úkolem nalézt odvahu opustit to staré a dobře známé, a vykročit vstříc něčemu novému a neznámému.